Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

29.08.2008 Druhý příběh ze srpna 1968: ČTYŘI DNY V KREMLU

Osobní lékař Ludvíka Svobody MUDr. Karel Bernáth vzpomínal



Tento článek vyšel před deseti lety. Teď mi ho připoměla Nora Fridrichová z ČT, která ho našla na internetu, když chystala pořad ke 40. výročí okupace. Prý na ni hluboce zapůsobil. Dr. Bernatha sháněla, ale dověděla se, že už zemřel. Tak jsem toto svědectví vytáhl, abyste si ho mohli ještě znovu přečíst.

„Nejvíc mi zřejmě Sověti nezapomněli, že jsme spolu s generálem Smrčkou odmítli, aby jejich lékaři pečovali o členy naší delegace, a že jsme na našem pokoji zachycovali vysílání legálního československého rozhlasu, s jehož zprávami jsme pak seznamovali ostatní, kteří vůbec netušili, jak se situace u nás vyvíjí,“ říká dnes doktor Karel Bernáth, který v srpnu 1968 pobýval jako osobní lékař prezidenta Ludvíka Svobody v moskevském Kremlu. Po vpádu cizích vojsk si Svoboda vynutil jednání s Brežněvem, jehož se účastnili rovněž další českoslovenští představitelé včetně Alexandra Dubčeka a politiků, které před tím Sověti unesli.

Sláva Dubčekovi! Ale kde je?


Druhý den okupace bylo jasné, že tato akce politicky ztroskotala – celá republika až na pár zarytých stalinistů se postavila proti přítomnosti cizích armád. Nikdo dost dobře nevěděl, jak by se mělo postupovat dál. Až prezident Svoboda nabídl okupantům vážné vyjednávání.
V pátek 23. srpna ráno odletěl do Moskvy. Vzal s sebou ještě prosovětské kolaboranty Vasila Biľaka a Aloise Indru, dále Jana Pillera, Martina Dzúra, Gustava Husáka a Bohuslava Kučeru, rovněž dva lékaře, poradce a další personál. Po přistání je vítal Leonid Brežněv a další členové politbyra jako delegaci nejbližších přátel. Byli tam i tradiční pionýři s československými a sovětskými vlajkami, kteří provolávali slávu, a čestná vojenská jednotka.
„Když jsme sestupovali po schůdkách, pošeptal mi generál Jiří Smrčka, který byl lékařem delegace – v Praze právě nyní začínají pochovávat první zastřelené,“ vzpomíná doktor Bernáth. „Prezidenta Svobodu a některé další Brežněv objal, ani Smrčka v generálské uniformě tomu neušel. My dva jsme pak rychle odešli k našim autům, kde jsme vyčkali na konec oficialit. Vezli nás do Kremlu. Po celé asi třicetikilometrové trase byly sloupy ověšené našimi a sovětskými vlajkami. A čím víc jsme se blížili do středu Moskvy, tím víc tam stálo zástupů, které provolávaly slávu Svobodovi a Dubčekovi. Dubček však mezi námi nebyl, ani jsme nevěděli, kde je. Seděli jsme v autech jako opaření. Dívali jsme se na jásající a mávající lidi - a uvažovali jsme o absurdnosti situace.“
Členy delegace ubytovali v reprezentačních prostorách Kremlu. Nejdřív si Sověti přišli pro Biľaka – zřejmě aby jim poreferoval, proč jeho plán na převzetí moci selhal. Potom odešel i prezident, který – jak zdůrazňuje lékař – se Biľaka ostentativně stranil.
Když ještě po půlnoci seděli Smrčka a Bernáth v jídelně, někdo jim oznámil, že přivezli Alexandra Dubčeka. „Okamžitě jsme vyšli ven. Stáli tam Dubček, Smrkovský a Černík. Dubček byl jako přikovaný. Bledý jako stěna, nepřítomný pohled upíral před sebe, krve by se v něm v té chvíli nedořezal...“
Potom přišli někteří členové delegace a jeden přes druhého se snažili Dubčeka informovat o tom, co se stalo. Ale on nereagoval a stál dál bez pohnutí. Když se objevil Husák, ten mu ve dvou minutách věcně a bez emocí objasnil situaci.
„Dubčekův postoj se nezměnil. Proto jsme ho odvedli do jídelny. S generálem Smrčkou jsme nemohli od něho odtrhnout oči. Připadal nám jako nadrogovaný. Když mu někdo nalil do skleničky koňak, rychle jsem oběhl stůl, abych zadržel jeho ruku, alkohol by mu ještě přitížil. Ale nestihl jsem to. Dubček do sebe hodil koňak a začal s námi trochu komunikovat, ale moc toho nenamluvil.“
Tak se Svobodova delegace, která oficiálně přiletěla, vlastně spojila s těmi politiky, které Sověti unesli a později odvezli do Moskvy.

Legální rozhlas ilegálně


Oba lékaři bydleli v jednom pokoji. Hned si všimli, že tam mají rádio s krátkými vlnami. Nikde jinde nebylo.
„Přemýšleli jsme, jak bychom ho mohli využít,“ vzpomíná doktor Bernáth. „Náhodou jsem sehnal kousek drátu, který nám nahradil chybějící anténu – a začali jsme hledat naše stanice. Já jsem držel provizorní anténu a generál Smrčka se chystal zapisovat zprávy. Pokus vyšel. Podařilo se nám naladit štafetové vysílání legálního československého rozhlasu z jednotlivých měst. Tak jsme se dověděli o událostech v Ústí nad Labem, v Praze, Brně, Bratislavě i na východním Slovensku. Postupně jsme tyto informace předávali ministru spravedlnosti Kučerovi a ministru obrany Dzúrovi, kteří se neúčastnili všech rokování. Ti s nimi potom seznamovali ostatní politiky.“
Pro reformní členy delegace mohly být důležité. Všichni byli totiž odtrženi od dění doma, žádné zprávy nedostávali. Situaci dokresluje sobotní večer, kdy se Svoboda rozhodl, že v Moskvě ještě zůstane, a chtěl o tom informovat dceru. Pracovník KGB přinesl na podnosu telefonní aparát, zapojil ho a odešel z místnosti. Jakmile prezident s Prahou domluvil, tajný policista se vrátil a přístroj odnesl.

Dubček s osudem smířený


V neděli ráno seděl Bernáth u snídaně, když mu nějací Rusové oznámili, že Dubčekovi je špatně. „Vedli mne přes dva pokoje, ve třetím ležel v posteli Dubček. Ve tváři měl nepřítomný výraz, jakoby ho nic nezajímalo. Na čele měl leukoplast. Na otázku, co se mu stalo, odpověděli, že se udeřil o umývadlo. Byl ve špatném psychickém stavu. Jakmile mě spatřil, začal rozčileně opakovat, že nic nepodepíše, že už nic dobrého od života nečeká a že už s nikým nebude jednat. Hovořil také o tom, že než přijal funkci prvního tajemníka KSČ, zrekapituloval si svůj život. Několikrát zdůraznil, že se s osudem už smířil. Když mluvil, neubránil se slzám...
Viděl jsem, že tady nepomůže žádná lékařská rada, a proto jsem vzkázal pro generála Smrčka, který byl lékařem celé státní a stranické delegace. Jako lékař jsem se s Dubčekem v Moskvě už do kontaktu nedostal. Staral se o něho Smrčka. Dubčeka jsme museli ubytovat u ministra Dzúra, protože Sověti nepočítali, že by s námi v Kremlu nocoval.“
Když se sovětští lékaři nabízeli, že by v péči o Dubčeka pomáhali, případně by obstarali léky, Smrčka a Bernáth odmítli: „Stačíme na to sami. Máme všeho dost, léky jsme si přivezli.“
Někteří členové delegace s výjimkou Dubčeka přicházeli za Bernáthem, aby jim dal posilující injekci, protože se cítili příliš vyčerpaní. Se Svobodou se scházel vždy ráno a večer, aby mu změřil krevní tlak, víc nechtěl. „Jak je možné, že ti mladí tady padají jako mouchy a já, dědek, je musím podpírat,“ poznamenal jednou prezident. A po chvilce našel vysvětlení: „To proto, že oni se s nimi ještě nikdy nedostali do konfliktu, ale já už je znám.“
Až později se lékař dověděl, že Svoboda stál na začátku války před sovětským vojenským soudem, který ho chtěl poslat před popravčí četu.

Žádná skutečná jednání neprobíhala


V neděli ještě dorazila z Prahy další skupina vedoucích pracovníků ÚV KSČ – jak dogmatiků, tak reformátorů.
Na jednání v Kremlu má doktor Bernáth osobitý názor: „To je dost nepřesný termín. S výjimkou posledního dne se žádné klasické dvoustranné rokování v pravém smyslu slova nekonalo. Naše delegace jednala sama. Její členové sepisovali návrh jakési dohody, a když ho dodělali, poslali ho sovětskému politbyru. Brežněv a ostatní tento návrh přeškrtali, opravili, dopsali připomínky a vrátili. Tak to běželo celou dobu, co jsme byli v Kremlu. Vzpomínám si, že v jednom návrhu, který nám ukázal ministr Kučera, se psalo, že cizí vojska od nás odejdou do 28. října 1968.
Teprve v pondělí 26. srpna se obě delegace sešly. Jednaly od čtyř odpoledne do jedenácti večer. My se Smrčkou jsme seděli na chodbě, a když šel někdo z našich na záchod, doprovodili jsme ho, abychom se dověděli, jak to vypadá. Ani si nevzpomínám, jestli jsme vůbec obědvali, vím, že nám přinesli nějaké obložené chlebíčky.
Nakonec všichni s výjimkou Františka Kriegala moskevský protokol, který zůstal tajný, podepsali. Podle diktátu Kremlu u nás sovětské divize zůstaly takříkajíc dočasně, mělo to být navěky.“

Krieglovo loučení


František Kriegel, předseda Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ, kterého Sověti rovněž unesli, mezi členy delegace chyběl. Pro antisemitský Kreml byl poznamenaný – byl žid. Kromě toho před válkou sloužil jako interbrigadista ve Španělsku a potom byl americkým lékařem v Číně. Další dvě černé kaňky v očích kremelských dogmatiků.
Ovšem i jeho přivezli do Kremlu, ale uvěznili v objektu KGB. Bernáth ho viděl dvakrát.
„Poprvé jsem Kriegela spatřil v neděli 25. srpna po obědě. Všiml jsem si, že Svoboda někam odchází. Běžel jsem za ním. Až v autě mi prozradil, že se má sejít s Kriegelem. Našli jsme ho v nějakém úřadě, kam ho přivezli z izolace. Prezident mu domlouval, aby nekazil další vývoj – marně.“
Potom ho lékař viděl v pondělí. Tehdy Kriegela přivezli, aby ho ostatní členové delegace přesvědčili, že musí podepsat moskevský protokol. Ale on neoblomně trval na svém.
„Když od něho všichni odešli, vklouzli jsme se Smrčkou k němu. Stál uprostřed místnosti s rozepnutou košilí. Když jsme i my mu domlouvali, rozhrnul si košili na hrudi a se slzami v očích odpověděl: »Podívejte, mně je šedesát let. Já už od života nic dobrého nečekám. Pochopte mne. Pozdravujte doma moji ženu a neopouštějte jí v nejtěžší chvíli.« Poznali jsme, že s ním nic nepohne.“

Pára z přehřátého kotle


Když v pondělí pozdě večer připochodovali v trojstupu do předsíně fotoreportéři, oba lékaři pochopili, že jednání skončilo. Po chvilce pustili tyto novináře do zasedacího sálu a pak je zase vyprovodili. Za nimi vyšli Češi a Slováci a s výjimkou Svobody a Dubčeka a usadili se v křeslech.
Bernáth se zeptal tajemníka ÚV KSČ Josefa Špačka: „Co se děje?“ – „Nechtějí nám dát Kriegela. Nehneme se odtud, dokud ho nedostaneme. Musí se vrátit s námi!“
Konečně vyšli ven Svoboda a Dubček. „Poprvé se v Moskvě usmívali,“ říká Bernáth. „Věděli jsme, že dosáhli svého.“
Při večeři už se cítili všichni uvolněně. Tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář vzpomínal na to, že do letošního roku vždycky někdo jiný rozhodoval za něho. „Vasil Biľak se nám přiznal, že ví, že jeho kariéra v komunistické straně skončila. Proto má jenom jedno přání – aby se strana v tomto těžkém období nerozbila, aby se nerozdrobila na různé frakce.“
Nejzajímavěji hovořil Gustav Husák. „Přiznal, že Češi jsou geniální národ, ale chybí jim jedno kolečko. Podle něho právě toto kolečko brání tomu, aby všechny geniální nápady šťastně dotáhli do úspěšného konce. Potom charakterizoval rok 1968 jako přehřátý kotel, z něhož vyrazil ventil. Proto z něho unikala všechna pára. I ta, která měla, i ta, která neměla. Podle něho jsou v kotli extrémní proudy páry. I pravé i levé. Podle něho to bylo normální.“

Posilující injekce pro Dubčeka


Původně měla delegace odletět v úterý v půl páté ráno. Krátce po večeři Sověti oznámili, že letadlo může odstartovat už ve dvě hodiny v noci. V Moskvě zůstal jenom Alois Indra, který trpěl Meniérovou chorobou – ztrátou rovnováhy a zvracením.
„Na letiště jsme odjeli bez jakýchkoliv ceremonií, jako zloději tmavou nocí,“ uvědomil si doktor Bernáth. „Asi se nás chtěli co nejdřív zbavit. Nevzpomínám si, kdo nás doprovázel, rozhodně to nebyl Brežněv, jedině Podgornyj a Kosygin. Letadlo už mělo zapnuté motory. Uvnitř seděl František Kriegel.“
Lékař si sedl vedle něho, chtěl vědět, co se s ním stalo. „Když v pondělí večer nepodepsal dohodu, odvezli ho hned zpátky do izolace. Pak si lehl, smířen s osudem. O půlnoci ho vzbudili, musel se obléknout a sednout do auta. Myslel, že jede na popravu nebo do vězení. Na letišti ho posadili do letadla. Vůbec netušil, co se děje. Vydechl teprve, když uslyšel naše hlasy.“
Po přistání odjeli na Pražský Hrad. Byli vyčerpáni. Všichni je vítali, ale když uslyšeli, co podepsali, padaly poznámky, že zradili.
„Hned po návratu za mnou přišli, že Dubček se opět zhroutil. Neunesl výčitky, které slyšel. „Měl promluvit do rozhlasu, vysvětlit, co se stalo a co museli podepsat, ale on ze sebe nevydal slůvko. Zapnuli mikrofon, ale on mlčel, vysílání museli přerušit. Dal jsem mu posilující injekci. Žádný zázrak – hroznový cukr s vitaminem C. Asi za půl hodiny se konečně vzchopil a velice těžkým hlasem pohovořil.“
Vzápětí po Dubčekově projevu začaly přicházet na Hrad a na ÚV KSČ ostré protesty. Bernáth se o nich zmínil Svobodovi. „Přijal to klidně. Ale jeho spolupracovníci se na mne škaredili. Když jsem druhý den přišel do ložnice, kterou jsem na Hradě měl, viděl jsem, že postel je zastlaná. Pochopil jsem, že moje poslání jako prezidentova osobního lékaře skončilo.“

Přes Ruzyň a psychiatrii do civilu


Několik dnů nato zazvonil o půlnoci u Bernáthů telefon. Jeho číslo znali jenom na Hradě. Neznámý hlas lékaři řekl: „Tady je tvůj pacient. Zmiz!“
Doktor Bernáth zpanikařil. Jeho žena měla výjezdní doložku, což byl souhlas k cestě do kapitalistické ciziny, kdežto on ne. Přesto se rozhodli, že se pokusí odjet na Západ. Na rakouském velvyslanectví dostali víza bez potíží.
Avšak na hraničním přechodu v Halánkách doktora Bernátha zadrželi. Paní může jet dál, ale on se pokusil o ilegální přechod hranic. Nejdřív ho odvezli do věznice v Praze-Ruzyni. Odtud putoval na psychiatrii. Po měsíci ho propustili a on opět nastoupil jako zástupce náčelníka 3. interny Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. „To telefonické varování byla zřejmě provokace, na kterou jsem naletěl,“ říká dnes. „Někdo se mne chtěl zbavit.“
Při pověrkách v roce 1970 plukovníka Bernátha vyškrtli z KSČ a poslali do civilu. Když se dověděl o konkurzu na primáře interny ve Slaném, přihlásil se. Místo dostal, jeden přítel tvrdil, že mu zdálky pomohl Svoboda. Avšak nemocnici řediteloval velmi přičinlivý člověk, který doktoru Bernáthovi – bývalému komunistovi – dělal všechno nejhorší.
V roce 1983, jakmile se Karlu Bernáthovi naplnil důchodový věk, ve Slaném skončil. Nastoupil na poliklinice v Mělníku, nyní ordinuje v domově důchodců a v penzionu na mělnickém okrese. Na osmašedesátý rok vzpomíná jako na nejdramatičtější chvíle svého života.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks